Během
mistrovství světa se u nás vyskytuje přibližně pět miliónů expertů na hokej,
tak proč bych nepřidal i můj názor. Zvláště když to přispěje do našeho seriálu
o plánování…
Našemu mužstvu nemůžeme upřít talent, snahu a skvělé momenty. Hrajeme krásně, statečně a – občas i hloupě. Hokej připomíná válku a o té napsali Clausewitz a Sun–c´ svoje slavné knihy. Upozorňují, že je třeba vždy vědět, jestli je naše vojsko silnější nebo slabší. To je věc soudnosti. Bez ohledu na fanouškovské nadšení musíme jasně říct, že existují silnější mužstva než to naše. Kanada, Švédsko, Rusko, vyjmenujme alespoň pár.
Žádná slabší armáda by neměla přebírat chování té větší. Musí odolat pokušení bojovat v otevřeném poli. Pokud si to uvědomí, může při troše štěstí vyhrát. Vietkong úspěšně čelil velmoci, jako je Francie a potom i supervelmoci USA. Jak to udělali? Zvolili si terén a podmínky, ve kterých mohli ze své slabiny udělat výhodu. Během války se pouze jednou pokusili zaútočit v otevřené bitvě (Ofenziva Tet) a po úvodním překvapení jim nepřítel způsobil přímo strašidelné ztráty. Po tomto poučení se Vietnamci vrátili k původní účinné strategii a nakonec ve válce triumfovali.
Jestli si toto někdo v hokeji uvědomuje, tak jsou to právě Němci. Vědí, že nemají
takovou plejádu hráčů, jako nejlepší týmy a přijali taktiku houževnatého
škorpióna. Mají pancíř a z obrany dokážou jít do jedovatého útoku.
Případně se podobají ježkovi. I když silný vlk nakonec dokáže ježka rozkousat,
nemusí se mu to vždy podařit a zpravidla se při tom natrápí.
Jednu dobu mi strašně vadilo, že se naši hráči nechají hloupě vylučovat a dlouhé minuty v oslabení nás ničí, ale když jsem se na to podíval s odstupem, tak jsem si uvědomil, že je v tom hlubší smysl. Ve skutečnosti to ukazuje, že hrajeme za hranicí našich možností. Připomíná to stíhačky z druhé světové války, které mohly dočasně zvýšit svůj maximální výkon, ale mohli to používat jen pár desítek sekund, jinak hrozilo úplné zničení motoru. Je to, jako přepínat luk, jako akt zoufalství, který vede k neodmyslitelnému selhání a potrestání za troufalost. Naši se snaží v některých zápasech hrát nátlakově celou dobu, což je oku lahodící hokej, ale proti silnějšímu mužstvu to je nebezpečná hazardní hra. Jako kdyby si neuvědomovali, že už jsou pryč staré časy a mnoho skvělých hráčů už není k dispozici.
Legenda vypráví o tom, že 7 000 Sparťanů dokázalo tři dny vzdorovat třísettisícové perské armádě. I když nakonec prohráli a muži do jednoho padli, ale Řekové nakonec válku vyhráli.
Strategický plán musí brát v úvahu existující zdroje. Je třeba se podívat, kde působí hráči jednotlivých reprezentací, my jednoduše nemáme tolik hokejistů, kteří by hráli v prvních pětkách klubů světové úrovně. Nám přísluší tedy partyzánská strategie, v nejlepším případě se můžeme opevnit v hradě a spoléhat se na rychlou kavalérii. Plánování nemůže být v protikladu s tím, co má manager „na skladě“. Ještě jednou připomínám Clausewitze – jen lídr na trhu se může snažit vyvolat otevřenou bitvu. Slabší armáda je odkázaná na manévrování a úskoky. Naším vzorem musí být Robin Hood.
Naši hrají se srdcem, nevzdávají se a dokážou předvést krásné hokejové okamžiky. Tak proč jsme neměli trochu více štěstí? Možná nám dává odpověď Sun–c´, který zmiňuje, že pro vítězství ve válce je nevyhnutelná vysoká morálka. Jestli můžu skromně vyjádřit svůj názor, tak někteří lidé v nejvyšším vedení našeho hokeje se s morálkou příliš nekamarádili. To prý přináší špatnou karmu v rozhodujících okamžicích, ale o tom, ať si udělá názor čtenář sám.
Generál Carl von Clausewitz (1780-1831), autor slavné knihy "O válce" (Vom Kriege), která se mimochodem dnes považuje za jednu z nejlepších knih z marketingu.
Sun-C' (544 - 496 před n.l.), autor knihy "Umění války", která se považuje za klasickou knihu o taktice a strategii.
(Auto článku zde vyjadřuje své osobní názory ohledně slovenského hokeje.)
Autor:Pavol Timko
Žádné komentáře:
Okomentovat