Management podle dojmů

Příliš často se stává, že lidé podléhají dojmům. Žijeme v civilizaci nakažené povrchností. Stačí, aby nám někdo něco pověděl a často se a ani neobtěžujeme ověřit si věc vlastním pohledem.

To samé se děje v mnoha firmách. Hodnota pracovníků nezávisí vždy na výkonech, ale na „popularitě“ a tom, co si „myslí většina“. Jakmile je šéf málo zdatný, tak lehko podlehne znevažující kampani, vedené vůči některému z podřízených. Často skloňovaný výraz „mobbing“ nemusí znamenat jen šikovného kolegu, ale může se jednat i o nesprávně řečené negativní vyjádření na adresu některého z pracovníků. Ve slabě zorganizované firmě se takovéto intriky dělají poměrně lehce.

Šéfové se občas dostávají do problémů jednouše tím, že neposuzují své pracovníky podle výsledků, ale na základě řečí.

První, co by měl šéf vědět je to, že každá práce je měřitelná a to buď přímo nebo nepřímo.

Když se řekne měření výkonů, tak pracovníci začnou občas hudrovat, že vedení jim už přestává věřit, zavádí otrokářské metody, byrokracii. Ve skutečnosti si neuvědomují, že měření výkonů slouží slušné většině jako ochrana před svévolí a neobjektivním hodnocením. Jen neochotní a nevýkonní lidé mají mít obavy a i jim je možno poskytnout záchranu – vždy se můžu začít víc snažit.

Nikdo nepochybuje o tom, že ve fotbale či hokeji má lepší šance na vítězství mužstvo, které projevuje více aktivity, více se snaží, lépe se pohybuje. Ve skutečnosti narazíme jen zřídkakdy na fyzické hranice hráčů, bavíme se skoro o tom, že jejich vlastní limit je bezedný díky jejich mysli. Jak se nedaří, tak nohy jsou těžké a ani přihrávky nejsou ideální. Každý, kdo někdy sportoval připustí, že v takových chvílích pomáhá zvýšení fyzického úsilí, jinak řečeno je třeba více produkovat. Například se více soustředit na výkon, dát stranou jakékoliv jiné úvahy a pracovat více a kvalitněji.

Jestliže má trenér celé své mužstvo na dohled, u šéfa firmy se to vždy říci nedá. Proto je potřeba dát lidem nějaké měřítko jejich výkonnosti. V první řadě na to, aby mohli sami vidět trend své výkonnosti a udělat potřebné opatření a vedení to slouží k tomu, aby bylo schopno usměrnit snažení lidí.

V jiném článku můžeme mluvit více o tom, jak přesně se měří výkony oddělení a jednotlivců, ale už teď by mělo být jasné, že řízení by se mělo stavět na objektivních faktech a ne dojmech. Kdyby jste byli pilot letadla, museli byste při přistání dodržet přesnou rychlost. Pokud byste zrychlili, tak nezabrzdíte na dráze a rozbijete letadlo v lesíku za letištěm. Když jste pomalí, tak letadlo ztratí vztlak a vytvoříte dynamický kráter před začátkem dráhy. Jako pilot musíte koukat i na přístroje a řídit se podle nich. Cosi podobného platí i v řízení lidí a organizací.

PS: Poznámka autora článku – nedávno jsem dělal konzultaci v jedné špičkové firmě. Na konci konzultace si šéf najednou uvědomil, při pohledu na své lidi, že pracují jaksi ležérně. Bylo vidět, že je tam jen málo snahy zvrátit osud a zapříčinit lepší produkci. Nemůžeme tvrdit, že by se ulévali, ale bylo jasně zřetelné, že dělají dost pod hranicí svých možností. Jakmile takováto dobrá firma zažívá podobné jevy, co se potom bude dít ve slabších firmách?

Autor: Pavol Timko, zakladatel Business Success

Nejdříve podpořte ty lepší

Pokud dáte pozornost jen chudým, bude společnost chudá. Nejenom proto, že řetěz je jen tak silný, jako jeho nejslabší článek, ale proto, že snažit se pomáhat jen těm nejméně zdatným, může uvrhnout i ty silné do katastrofy. Ať si někdo nemyslí, že ti nejschopnější lidé mají na růžích ustláno.

Představte si rodinu, kde mají dvě děti. Jedno z nich bude dobrým žákem, jeho školní povinnosti nevyžadují velkou pozornost rodičů. Zato ten druhý žáček, ten nosí pětky, poznámky, škola je u něj neustálým zdrojem stresu v rodině. Nikoho nepřekvapí, když ho budou rodiče doučovat, věnovat se mu, nutit ho do domácích úkolů a podobně. Představte si, že problém je tak vážný, že slabý žák si už odkrojí značný podíl času, který rodiče mohou dětem poskytnout.

Kdybyste byli lepším žákem a vadilo by vám, že se rodiče věnují téměř výhradně vašemu méně úspěšnému sourozenci, co byste udělali, aby obrátili pozornost na vás?

???

Tušíte správně, vždyť vám rodiče dávají přesný návod, co na ně funguje. Spusťte se, zhoršete se, začněte vyvádět nepřístojnosti a stoprocentně se vám začnou věnovat.

Problém je negativní motivace. I pozornost je jistá míra odměny, a když je věnovaná negativům, tak provokuje vznik ještě většího počtu negativ. Ať si nikdo nemyslí, že pozitiva jsou samozřejmá. Obvykle totiž musí někdo pěkně tvrdě pracovat na tom, aby věci fungovaly dobře.

Podobně to funguje i ve společnosti všeobecně. Například na progresivním způsobu zdanění není nic spravedlivého. Naopak, je krajně nespravedlivé. Když někdo udělá 10x více, nemá platit 30x více. Jakmile zanedbáváme nezdanitelnou částku, která už i tak zvýhodňuje lidi s nízkými příjmy, tak spravedlivé je, že 10x vyšší příjmy rovná se 10x vyšší daně a hotovo.

Chudší lidé jsou životně závislí na tvořivosti podnikatelské obce. Jestliže ji bude společnost drtit kdejakými neúnosnými odvody, tak ztratí hodně energie hledáním úniků, ztratí chuť vést a vytvářet příležitosti. Progresivní zdanění je ideologicky výslovně marxisticko/leninské řešení. Říká to, že vyšší příjmy nejsou podložené, zbytečně je někdo produktivnější a schopnější, na jeho výdělky nalepíme nápis „podezřelý z vykořisťování“, a proto tyto příjmy zabavíme a přerozdělíme „chudákům“.

Jen málokomu dochází, že vysoké daně jsou rovněž znárodněním, jen k tomu nedochází s nasazenými bodáky, ale v bílých rukavičkách. Ale nenechte se opít rohlíkem, je to stále marxismus ve své nejhlubší podstatě.

Nedělejme si iluze o mravnosti některých nejbohatších lidí, ale na druhé straně je lež tvrdit, že velké příjmy jsou automaticky projevem zloby a vykořisťování. Máme Demitru a Šatana zdaňovat x-krát více jako druholigového hokejistu? Proč? Kde je spravedlnost?

Zajímavé je, že v celé historii najdeme ukázky toho, že dobročinnost fungovala nejlépe tam, kde byly nízké daně, kulturnost, tolerance a dostupná spravedlnost.

Podobné mechanismy fungují i ve firmách. Nejvíce energie věnujte nejlepším lidem, nejen ve formě peněz, ale i ve formě pozornosti. Chcete skutečně vědět, proč někdo u vás vydělává více, než jeho kolegové?

Tak investujte čas do toho, abyste skutečně pozorovali ty schopné i méně schopné. Zcela jistě dojdete k závěru, že rozdíl je v první řadě v nasazení, inteligenci a ochotě na sobě pracovat. Asi vás nenapadne, že lepšímu člověku vezmete jeho příjmy a přidělíte je tomu méně zdatnému. Proč by mnoho lidí volilo politika s podobnými názory je tak trochu paradox moderní doby. Ale spravedlnost funguje. Snižování životní úrovně nejchudších obyvatel bude mít na svědomí právě strana, kterou nejchudší obvykle volí, jen jim to tak lehce nevysvětlíte…

Kdybyste byli generálem stíhacího letectva a konečně by dorazily nejnovější stroje, dali byste je v první řadě těm slabším pilotům, co nikdy nesestřelili nepřátelské letadlo, abyste zvrátili vesmírnou nespravedlnost? Ne, dali byste ty nejlepší stroje svým stíhacím esům, jelikož oni by vám vyhráli většinu vzdušných bitev.

Podpořte nejprve produktivní lidi, oni se vám odmění přebytkem produkce. Jen tehdy dokážete myslet na solidaritu, když bude velká produkce. Všechno ostatní je jen mazání medu kolem pusy.

Autor: Pavol Timko, zakladatel Business Success

Kolik dobrých kandidátů jste přehlédli?

Už v minulosti jsme si říkali, že výběr na základě dojmů může přivést do organizace dobře vypadajícího ničitele. Tato věc však může dopadnout i naopak. Může se stát, že na pohovor přijde skvělý pracovník, který neudělá dobrý dojem. Ohrnete nad ním nos a zavoláte raději dalšího kandidáta.

Představte si, že hledáte velmi spolehlivé auto. Robustní, výkonné a bezpečné. Když ho vybíráte, vyjede z džungle zablácené, poničené auto s motorem běžícím na vysoké obrátky, na výfuku se nacházejí ještě zbytky bláta a vody, takže zpod vozidla vycházejí mračna páry. Hromady smradlavého bláta zůstaly pod blatníkem. Na dveřích vidíte v plechu prohyby, které tam nechal útočící nosorožec.

Vy však budete ohrnovat nos, protože od předváděného auta očekáváte, že bude umyté, bez jediného škrábance, s naleštěnými chromovými částmi a pneumatiky mají být jako uhel a boční strany bílé. Výkonnost lidí ani aut se nedá vždy posuzovat z toho, jak vypadají na první pohled. Někdo by mohl namítat, že kandidát by měl mít tolik rozumu, aby přišel na pohovor upravený a udělal dobrý dojem.

To je v pořádku. Většina se bude napoprvé opravdu snažit udělat dobrý dojem. Ale pokud jste profesionál, tak byste už měli vědět, že existuje určité procento velmi dobrých pracovníků, jejichž povahové rysy brání prezentovat se na úrovni a už nebudete používat první dojem při výběru lidí.

Víte o tom, že v některých zemích se rozvádí více jak 50% manželství? Víte proč? Jelikož je to oblast, kde se lidé nejvíce spoléhají na dojem, „chemie“ a hormony. Problém moderní doby je povrchnost.

Část výkonných lidí má problém s prezentací sebe samého:

1. Mají pocit, že sebechvála je trapná, dokonce hříšná – ne nadarmo se označuje pýcha za jeden ze sedmi hlavních hříchů. Takovýto člověk směruje většinu času na výkon a očekává, že jakmile ho chce někdo mít, musí jeho kvality odhalit. Neradi o sobě mluví, neradi se chválí a když je pochválí někdo jiný, tak se zapýří a budou v rozpacích.

2. Někteří lidé mají jen malý smysl pro dobrý dojem. Jsou roztržití, netrpěliví a nedbající na nepodstatné detaily jako je dobré oblečení, či sebejisté vystupování. Pokud je něco opravdu důležité, tak na to dbají, ale určitě to nejsou mistři detailu. Jeden z předpokladů velkého výkonu je schopnost nehledět na druhořadé věci. Pokud chcete prorazit cestu přes Amazonii, potřebujete odstranit velké stromy a buldozerem upravit terén. Stačí nejdříve úzká a hrbolatá cesta. Když budou perfekcionisti vyměřovat laserem první kilometr cesty, aby na ní dosáhli odchylku nepřesahující 1cm, tak ten výkonný chlap už mezitím urazí 100 kilometrů.

Opět musím říci, že výběr lidí na základě dojmu je už překonaný, dokonce škodlivý. První krok je sehnat si fakta o produktivitě a o minulých výsledcích. Až potom se dívám na všechno ostatní.

Autor: Pavol Timko, zakladatel Business Success

Jak má vypadat pracovní den majitele firmy?

Uvažovali jste nad tím, jak má vypadat typický pracovní den majitele firmy?

Někdo se zasměje a řekne:

Teoreticky bych měl trávit čas mezi golfovým hřištěm a mou jachtou, ale ve skutečnosti jsem dnes řídil svou firmu stejně tak, jak to dělám už více než 17let.

Doplníme otázku a zeptáme se, co jste tedy dnes dělali?

Odpověď by mohla znít:

Ráno jsme měli hodinu a půl poradu, musel jsem se dost rozčilovat, jelikož naši servisáci si minulý týden vzali dovolené mimo harmonogram a vznikl strašný chaos. Potom jsem byl orodovat u největšího zákazníka, aby nám poslali peníze. Následně jsem šel do banky řešit kontokorent a měl jsem pracovní oběd s nadějným klientem. Po obědě jsme řešili, které platby by měly jít jako první a potom jsem měl krátké setkání s šéfem prodeje, jelikož naši prodejci podle mě příliš vysedávají ve firmě. Potom byl u mě na koberečku šéf servisu a až v podvečer jsem se dostal ke 150ti nepřečteným emailům.

 xxx 

Pokud váš den vypadá podobně, jak je napsáno výše, tak máme jasný verdikt. V podstatě jste z majitelských povinností neřešili NIC. Mohli bychom klidně říci, že povinnosti majitele jsou velmi často zanedbávány, jelikož majitelé jsou velmi často řediteli svých podniků a musíme velmi důrazně připomenout, že šéf ≠ majitel. To, že to dělá tatáž osoba ještě neznamená, že jsou ty povinnosti stejné.

Ještě něco bychom měli říci. Pokud jste skutečně dělali to, co uvádíme výše, tak i šéfem jste byli jen na 20%.

Dotýkáme se dost závažného tématu, ve kterém má hodně majitelů a šéfů závažné otazníky.

Co přesně by měl dělat majitel? V čem se liší jeho práce od šéfovské práce? Co se stane, pokud nemá čas dělat pořádně tyto posty? 

Na tyto a další otázky se pokusíme odpovědět v dalších příspěvcích tohoto blogu.

Autor: Pavol Timko, zakladatel Business Success

Povinnosti majitele

Tvorba rezerv a zisku 

Všimli jste si, že většina lidí má tendenci utratit všechny peníze, které má k dispozici?

Porovnejte si rychlost, s jakou peníze opouští vaši peněženku v závislosti na tom, kolik hotovosti v ní máte. Když máte hotovost 100,- Kč a máte jít na oběd, zaručeně se do toho rozpočtu vejdete (pokud chcete). Pokud máte 1000,- Kč, může se stát, že už nezůstanete při laciném obědovém menu, ale objednáte si specialitu, pivo, dezert a capuccino. 

V čem byl rozdíl? 

Víte o těch penězích v peněžence a to je základ. Profesionální majitel firmy by měl znát následující nadřazenou zásadu. 

Největší nebezpečí pro peníze spočívá v tom, že o nich někdo ví. 

Jen se zmíníte někomu o existenci peněz a už vyprovokujete myšlenky na to, jak je utratit. Proto je v mnohých firmách téměř nemožné vyprodukovat rezervy nebo zisk.

Samozřejmě bychom mohli hovořit o rozsáhlých systémech řízení financí ve firmě, ale z pohledu majitele je třeba udělat následující opatření:

Majitel by měl zařídit, že když vstupují peníze do firmy, tak část z nich musí být přesměrovaná na speciální účet. Nemilosrdně, automaticky, z každé platby. Netroufám si odhadnout doporučené procento, jelikož to tak trochu závisí na typu podnikání a na výšce marží, ale může to být například něco mezi 0,5% až do 10% podle typu podniku. 

Toto je potřeba odklonit na speciální účet tak, jako bychom odkláněli vodu z řeky do nádrže na období sucha. Takto vznikne speciální účet na investice, rezervy pro případ krize a podobně.

Poněvadž tento účet je ohrožený tím, že o něm majitel ví, mělo by se to zorganizovat tak, že stavy na tomto účtu mu bude střežit loajální člověk, který mu nesmí běžně říkat, kolik se tam nasbíralo.

O tomto účtu je potřeba držet jazyk za zuby. Tvařme se, že ty peníze byly dávno vydané a firma musí pořádně makat, aby dokázala vyjít z toho, co ji na provoz zůstává.

Aby to fungovalo, musí se zpravidla vytvořit speciální konto. Jednoznačně nestačí použít jediný všeobecný firemní účet a vyhlásit, že tato část je virtuální podúčet, na kterém je odložená rezerva. Toto prakticky nikdy nefunguje a rezerva bude raz dva fuč. Dejte všechny peníze na jediné konto a to bude počátek konce vašeho finančního managementu. 

Věci mohou být ještě horší. Mnoho lidí má tendenci žít nad svoje poměry a vydává i peníze, které vlastně nemá. Na této tendenci si postavily živnost i banky, které vám dají kreditní kartu a potom si účtují úroky z toho, co jste dlužní, jelikož vědí, že kreditnímu rámci neodoláte. Takto uvažovalo i vedení některých zemí. Asi vás okamžitě napadne například Řecko, ale upozorňuji vás, že při hledání negativních příkladů v této chvíli nepotřebujeme chodit daleko. Jen kdybychom pro případ zadlužování zemí udělali ústavní zákon, že každý poslanec, který hlasuje pro schodkový rozpočet, musí osobně splácet i ze svých příjmů státní dluh, potom by zřejmě přestala tato bláznivá psychóza žití na dluh. Jelikož až tehdy by poslanci konečně na vlastní kůži pochopili, jakou věc vlastně páchají. Takovouto povinnost ručit svým majetkem za zacházení se státními penězi bych dala i premiérovi a každému ministrovi, který nehospodaří vyrovnaně. No a ministr financí by měl počítat s tím, že ho i vystaví na pranýř.

Naštěstí ve vaší firmě není parlament. Vy můžete jako neomezený plátce zabránit, abyste vydávali peníze, které jsou vaše. Ba co více, vy můžete (a měli byste) část peněz odložit při přijmu na speciální investiční fond a trvat na tom, že firma musí mít vyrovnaný rozpočet a musí dokázat hospodařit i se zbytkem, který jí necháte na běžný provoz. 

Pokud uděláte tento speciální fond, možná to bude první reálný zisk, který jste za dlouhá léta udělali. 

Autor: Pavol Timko, zakladatel Business Success

Povinnosti majitele

Plánování

Majitelé občas (nespravedlivě) zazlívají najatým manažerům, že nevěnují dost pozornosti plánování.

Šéfové musí samozřejmě plánovat kde co, ale jedna věc zůstává výsadou majitele: STRATEGICKÉ PLÁNOVÁNÍ.

Můžeme klidně říci, že management je tak trochu o dosahování cílů, které stanovil někdo jiný, v našem případě zpravidla majitel. Vize, strategie, dlouhodobé cíle, to je úloha majitele.

Ať už dává majitel vize sám nebo získá někoho, kdo s ním tyto věci vymýšlí, stále je to povinnost majitele. Firma potřebuje nějaký pozitivní cíl, který stojí za to. I když vidíme často cíle ve formě: "Udělat zisk ve výšce x", je dost důležité, aby měla firma nějaký altruistický (nesobecký, nezištný) cíl, jinak řečeno - cíl by měl být spíše o užitečnosti vůči zákazníkům, než o prospěchu firmy. Tím neříkáme, že firma nemá mít prospěch, ale je lehčí vytvořit souhlas se zákaznickou veřejností (a se svými pracovníky), když řekneme, že chceme sloužit.

Cíle musí být v souladu s posláním firmy, i proto je potřeba, aby o nich rozhodoval ten, kdo udává hlavní směry, definuje postupy, technologie a produkty firmy.

Dalo by se o tom dlouho mluvit, ale řekněme si (pro někoho překvapivou) zásadu, že cíle má stanovit majitel. Když uděláte průzkum mezi zaměstnanci a zjistíte, že o cíli nevědí nebo se s ním neshodují, potom je to zodpovědnost majitele.

Udělejte s tím něco!

Autor: Pavol Timko, zakladatel Business Success

Jak prosadit pravdu ve společnosti?

Těžko bude mít nějaký lídr pravdu, pokud ji říká nesrozumitelnými slovy.

Všimněte si, že někteří z nejhorších nestvůr lidské historie měli alespoň nějaký čas velkou podporu mas. 

Jak je to možné? 

Hitler se prosadil ohnivými projevy, ve kterých dokázal jednoduchými slovy oslovit pokořený německý národ. 

Nešlo jen o to, že hovořil srozumitelně, ale vystihl i to, že pokořený, zbídačený národ přímo prahnul po slovech o lepším životě, lepší budoucnosti pro Němce a přímo potřeboval slyšet slova v emoci nenávisti, potřeboval slyšet, že někdo je na vině v této mizérii a někdo si to odskáče. No, a někdo si to odskákal. Doplatili na to Židé, různé menšiny, oponenti režimu a samozřejmě samotní Němci! Jejich neschopnost odhalit důsledky Hitlerovi představy o řešení problémů dostala tento národ ještě do horšího stavu než na konci I. světové války.

Z toho bychom měli pochopit pár základních zásad pro práci s masami lidí.

V první řadě musí řečník použít taková slova, jaká by použili jeho posluchači, přinejmenším to musí být takové vyjádření, kterému dokážou porozumět. Pokud chce někdo nabídnout nějaký účel, tak by si skutečně měl dát tolik práce, aby zjistil, jak by to řekli jeho posluchači. Jinak budou nabídnuté věci odmítat stylem: „Nevím, co to je, ale mě to uráží…“

Velmi často vidíte inteligentní politiky neinteligentně používat nesrozumitelná slova, která většina posluchačů musí odmítnout. 

Další katastrofa pro demokracii jsou politici, kteří sice prosazují rozumné myšlenky, ale nedokážou se přizpůsobit emoci posluchačů. Řečník musí dobře vědět, jestli nějaké téma vyvolává hněv a tehdy je třeba hovořit v hněvu. Jinak poselství nedorazí! Pravý demokrat má tendenci mluvit uhlazeným hlasem už i proto, aby se jasně odlišil od netvorů, jako byli Hitler, či Mussolini. Navíc, každý úspěšný populista ovládá umění použití emocí. Jenže demokrat se chce odlišit a neuvědomuje si, že i když má pravdu, jeho posluchači ho odmítnou. 

Proč?

Protože obyčejný člověk nedá za pravdu tomu, kdo má pravdu, ale tomu, kdo vytvoří dojem srozumitelnosti. Tady nejde jen o myšlenky a jejích použitelnost, ale i o schopnost říct je takovým způsobem, aby byly přijatelné. 

Nestačí mít pravdu v principech, ale je třeba ji mít i v tom, jak ji prosadit. Chce to hlásat dobré cíle, slušné, takové, které slouží většině. Většina lidí má cit pro dobro a slušnost, ale často jim chybí příslušné vzdělání a tak je opíjí rohlíkem populisti, kteří je ovládají emocemi a jednoduchými slovy. Ale pamatujte, i pravda se dá říci jednoduchými slovy.

Toto platí na celonárodní úrovni, ale i na úrovni malé firmy. 

Autor: Pavol Timko, zakladatel Business Success